Březen 2008



FINÁLE

28. března 2008 v 18:00 →Soutěže←
TAK A DOŠLI JSME AŽ DO FINÁLE... KDO Z TICHTO TŘÍ KONKURENTŮ VYHRAJE SOUTĚŽ O NEJ BLOG?? TO ROZHODNETE PRÁVĚ TĚD UŽ JENOM VY!!! TAK SE SNAŽTE A DÁVEJTE HLASY OPRADVU TĚM KDO MÁ TEN BLOG NEJLEPŠÍ...VŠEM SOUTĚŽÍCÍM PŘEJU HODNĚ ŠTĚSTÍ!!!
TOTO FINÁLE KONČÍ PŘÍSTÍ PÁTEK 4.4.2008!!!!!!!
Nikisanda-Nikisanda
kim-miška-kim-miška
K@jd@-K@jd@

2. kolo o nej...blog

24. března 2008 v 12:36 →Soutěže←
Tady máte blogy soutěžících
2. kolo bude končit v pátek 28.3.2008!!!!
postupují pouze 3 soutěžící!!!!
2. KOLO KONČÍ!!!!UŽ NEHLASUJTE!!
Mrs.TweeTy-Mrs.TweeTy
Nikisanda-Nikisanda
kim-miška-kim-miška
Jaňulka→SB♥♥-Jaňulka→SB♥♥
Sany-Sany
K@jd@-K@jd@

Soutěž o nej...blog

21. března 2008 v 9:39 →Soutěže←
Tady máte blogy soutěžících KONEC!!!!!!! 1. KOLA
1. kolo bude končit v ponděli na VElikonoce 24.3.08
Z 12 soutěžících postupujících bude jen 6!!!!
Mrs.TweeTy-Mrs.TweeTy
Nikisanda-Nikisanda
kim-miška-kim-miška
Jaňulka→SB♥♥-Jaňulka→SB♥♥
megín-s-megín-s
natasha a sisa-natasha a sisa
LuFíneQ-LuFíneQ
simisek-simisek
Sany-Sany
K@jd@-K@jd@
kittie chaos-kittie chaos
Marksicek-Marksicek

Slovník školáků

20. března 2008 v 13:15 Ostatní
příchod do školy - cesta na popravu
škola - věznice
naše třída - planeta opic
pětka - chléb náš každodenní
vyučování - smlouva s ďáblem
prázdniny - sladká slova svobody
tělocvik - BBC
literatura - nedělní chvilka poesie
dílny - urob si sám
sborovna - sídlo nepřátel
rozhlas - kriminální ústředna VB
uklízečka - dívka na koštěti
školník - mstitel s píšťalkou
šatna - vlčí doupě
tahák - skrytý pramen
volná hodina - sůl nad zlato
dějepis - film pro pamětníky
jídelna - otrávené plyny
za školou - volání divočiny

Hlásni pro mě!!!

15. března 2008 v 22:48 Ostatní
Ahoj budu moc ráda když pro mě hlásnete v SONB-jmenuji se tam Andrea→ http://janca-d.blog.cz/0803/takze-kdo-vyhrajepředem moc děkuji

Sklo

15. března 2008 v 19:10 Referáty-chemie
Sklo

Výroba skla byla známá už od starověku, objevili ji Féničané. Sklo je pevná
průhledná, nekrystalická a křehká látka, obvykle se skládající ze směsi
křemičitanů. Sklo je obecně amorfní látka ztuhlá z taveniny. Vyrábí se tavením
oxidu křemičitého (křemene, pazourku) s uhličitanem vápenatým (v podobě
vápence, mramoru) a s kalcinovanou sodou nebo se síranem sodným a uhlím
v nepřetržitě vytápěných sklářských pecích. U draselných skel se bere místo
sody potaš, u olovnatých skel místo uhličitanu vápenatého oxid olovnatý nebo
častěji minium (suřík) atd.
Při výrobě dutého skla (láhve, žárovky) je sklovina automatickým zařízením
vyfukována pomocí pneumatického systému do forem. Při výrobě plochého skla
vytéká z kádě široký proud roztavené skloviny, která se vytahuje mezi válci. U
zrcadlového skla se navíc provádí leštění, protože plocha musí být dokonale
hladká. Sklo lité spojuje vlastnosti leštěného skla a nízké výrobní náklady
plochého okenního skla- roztavená sklovina se lije na hladinu cínové lázně, čímž
získá skleněná tabule dokonale rovnou a neporušenou plochu, odpovídající
hladině roztaveného kovu. Skleněná vlákna, používaná na výrobu nehořlavých
textilních izolantů a tkanin, vznikají protažením roztavené skloviny přes trysky.
Prudkým vyfukováním roztaveného skla pomocí trysek vznikají ještě jemnější
vlákna tvořící skelnou vatu (vlnu). Skelná vata je dobrý materiál do tepelných a
zvukových izolací. Na výrobu ochranných skel do aut se využívá tvrzené sklo
(po lisování prudce ochlazeno vháněním chladného vzduchu, proto se po nárazu
rozbije na malé kousíčky), teď se ale stále častěji využívá tzv. vrstvené sklo. To
je tvořeno dvěma skleněnými listy slepenými jemnou vrstvou plastické hmoty.
Plastická hmota udrží sklo při nárazu, takže se nerozsype na malé kousky. Tato
skla jsou odmrazována pomocí neviditelných elektrických odporů přidaných do
plastu. Další modifikací skla jsou optická vlákna vyrobená z dokonale čistého
skla speciální úpravou, která umožňuje vedení světla. Množství těchto vláken
tvoří světlovody, umožňující přenos informací po kabelové síti pomocí
světelného záření.
Přidáváním různých přísad ke křemeni můžeme vyrobit skla odlišných
vlastností. Křišťál je sklo s přísadou olova. Vyrábějí se z něho např. lustry a
vzácné stolní servisy. Odolné vůči chemikáliím je sklo obsahující kyselinu
boritou- tzv. neutrální borité sklo. Prudké změny teplot snáší pyrexové sklo.
Vysokým teplotám nejlépe odolává křemenné sklo vyráběné z čistého křemene.
Přidáním malých množství oxidů, které tvoří barevné křemičitany, získáme skla
barevná- např. přidáním oxidu kobaltnatého sklo modré, oxidu chromitého nebo
měďnatého sklo zelené, oxidu měďného sklo červené, větší množství
křemičitanu železnatého barví sklo černě, v malém množství špinavě zeleně.
Zvláště silně barví oxid železnato-železitý- samotné trojmocné železo barví
mnohem slaběji (žlutozeleně až hnědožlutě). Zbarvení způsobené přítomností
malých množství oxidu železnatého se dá odstranit, přidáme-li k tavenině skla
burel, který tvoří fialový křemičitan manganitý, zbarvený doplňkově ke
žlutozelenému křemičitanu železitému. S velkým množstvím oxidu železitého
dává burel naopak hnědou barvu. Do brýlových skel se přidávají přísady citlivé
na světlo, s rostoucí intenzitou světla skla úměrně tmavnou. Uhlík obsahuje tzv.
kouřové sklo, které pohlcuje část světla.
Vlastnosti skla lze měnit i úpravami při nichž se nezmění jeho složení. Jedním
ze způsobů je stříbření- nanesením kovové vrstvy na skleněnou tabuli získáme
zrcadlo. Polopropustné zrcadlo (z jedné strany zrcadlo, z druhé průhledné sklo)
vznikne pokud je vrstva kovu pokrývající plochu skla velmi jemná.
Tvrzení nebo kalení skla je tepelné zpracování skla zpětinásobující jeho
odolnost. Různými tepelnými úpravami můžeme změnit vlastnosti skla tak, že
ztratí svůj ,,skelný stav" a získá částečnou krystalickou strukturu. To platí o
pyroceramu, neprůhledném materiálu, který se lisuje stejně snadno jako sklo, ale
je mnohem tvrdší a odolnější.

Sklářství má v Českých zemích dlouholetou tradici. Počátky sklářství v
Lužických horách spadají podle současných výzkumů do poloviny třináctého
století. Prvním, kdo začal sklářství v prostoru Lužických hor podporovat a
patrně je sem i přivedl, byl zřejmě mocný rod Ronovců, později jejich větev
Berkové z Lipé (Dubé). Většina dosud nalezených či předpokládaných skláren
se totiž nalézala v prostoru, který v příslušné době byl nebo se právě stal jejich
majetkem. Původ samotných sklářů a huťmistů z nejstaršího období neznáme.
Ví se pouze, že byli obdařeni řadou výsad (těžba dřeva, lov apod.), za což
odváděli majitelům pozemků náležité naturálie v podobě svých výrobků. Zatím
nejstarší nalezené stanoviště sklářské hutě v Lužických horách je poblíž dnešní
samoty Nová Huť.
Erb Berků z Dubé Archeologický výzkum středověké sklářské hutě

Voda

15. března 2008 v 19:09 Referáty-chemie
Voda

Voda je jednou z nejrozšířenějších sloučenin na světě na Zemi. Stejně jako řeky a moře, vodu obsa-
hují všechny živé organismy, které by bez ní nemohly existovat. Převážná část krve a mízy stromů je voda.
Voda na Zemi existuje již od jejího vzniku a bez přestání koluje mezi půdou, atmosférou a živými organismy.
Více než 70% zemského povrchu je pokryto vodou.
Voda je sloučenina, jejíž molekuly se skládají ze dvou atomů vodíku a jednoho kyslíku. Chemický
vzorec vody je H2O a chemický název je oxid vodný. Voda vzniká hořením vodíku ve vzduchu. Čistá voda, tj.
voda neobsahující žádné rozpuštěné látky, vře při 100°C a tuhne při 0°C. Obsahuje-li voda rozpuštěné látky,
bod varu i bod tuhnutí se mění. V tom spočívá jedna z metod určení čistoty vody.
Při varu vody vzniká plyn, kterému se říká vodní pára, při tuhnutí vody pevná látka - led. Na rozdíl od
většiny látek voda při tuhnutí zvětšuje svůj objem, led má tedy menší hustotu a na vodě plave.
Z řek, moří a jezer se voda neustále vypařuje a ve vzduchu vytváří malé kapičky vodní páry. Z vodní
páry vznikají oblaka a voda ve formě dešťových kapek padá zpět na zem. Tak probíhá koloběh vody.
Voda je velmi dobré rozpouštědlo - což znamená, že se mnoho látek ve vodě rozpouští a vytváří různé
roztoky. Proto je voda zřídkakdy bez příměsí. Molekuly vody jsou lehce elektricky polarizovány, protože klad-
ně nabité vodíkové ionty jsou na jedné straně molekuly. Proto se iontové sloučeniny ( tvořené ionty ) ve vodě
snadno rozpouštějí. Jejich elektricky nabité ionty se přitahují k molekule vody.
V jistém množství rozpouštědla ( tedy také ve vodě )se může rozpustit jen omezené množství látky. Jestliže
se již více látky nerozpouští, je roztok nasycen. Když se roztok ohřeje, obvykle se v něm rozpustí i více látky.
Šumivé nápoje vznikají rozpuštěním oxidu uhličnatého ve vodě. Voda pohltí při vyšším tlaku více plynu. při
otevření láhve s šumivým nápojem (například sodovka) klesne tlak a uvolňují se bublinky plynu. Když se roz-
tok zahřeje, množství rozpuštěného plynu samozřejmě klesá.
Tvrdá voda se označuje voda obsahující značné množství minerálů, které se rozpustily ve vodě proté-
kající horninami. Mýdlo ve tvrdé vodě špatně pění, protože reaguje s rozpuštěnými nerosty a vytváří kal. Do-
časná tvrdost vody je způsobena reakcí vápence s dešťovou vodou. Vápenec obsahuje uhličitan vápenatý,
který je nerozpustný. Dešťová voda jako slabý roztok kyseliny uhličité reaguje s uhličitanem vápenatým a vy-
tváří se hydrogenuhličitan ( kyselý uhličitan ) vápenatý, který je ve vodě rozpustný - proto je voda "tvrdá".
Znečištění vody je způsobeno vypouštěním splašků z domácností a průmyslových podniků do vodních
toků bez náležitého ošetření.
Z vodohospodářského hlediska se voda rozlišuje : a) aretská voda ( podzemní voda)
b) chladící voda
c) odpadní voda
d) pitná voda

Vodík

15. března 2008 v 19:09 Referáty-chemie

Vodík

Vodík
Izotopy 1H - lehký vodík - protium
2H - těžký vodík - deuterium D
3H - radioaktivní vodík - tritium T
elektronová konfigurace 1s1
výskyt - vodík se na zemi vyskytuje převážně ve sloučeninách s téměř všemi prvky
volný se vyskytuje v dvouatomových molekulách v sopečných plynech a zemním plynu, je to plyn bez barvy, chuti a zápachu, je 14x lehčí než vzduch

Příprava a výroba vodíku - reakce méně ušlechtilých kovů s roztoky kyselin
Zn + H2SO4 ZnSO4 + H2
Zn + HCl ZnCl2 + H2

- rozkladem uhlovodíků
CH4 C + 2H2
- elektrolýzou vody nebo vodného roztoku NaCl
2H3O+ + 2e- 2H2O + H2 na katodě
- převáděním vodní páry přes rozžhavený koks
H2O + C CO + H2
Reakce a sloučeniny - stabilita molekuly vodíku způsobuje to, že reaguje s většinou prvků až za zvýšené teploty nebo přítomnosti katalyzátorů.
Výrazné redukční činidlo:
S kyslíkem tvoří výbušnou směs 2H2 + O2 2H2O
CuO + H2 Cu + H2O
S alkalickými kovy působí jako oxidační činidlo
2K + H2 2KH
Dvouprvkové sloučeniny vodíku se nazývají hydridy:
1, S elektropozitivnějšími prvky tvoří iontové hydridy - s prvky
-vodík oxidační číslo -I
- pevné látky s vysokou teplotou tání, silná redukční činidla
2, S elektronegativními prvky tvoří hydridy s kovalentními vazbami - p prvky
- vodík oxidační číslo +I
- kromě vody jsou to těkavé plynné látky, hydridy s nepolárně kovalentní vazbou (CH4 , PH3 , AsH3 ) s vodou nereagují, hydridy s polárně kovalentní vazbou reagují s vodou za uvolnění protonu HCl + H2O H3O+ + Cl-
3, kovové hydridy - tvoří je přechodné prvky bloku d, v nich je poměr vodíku ke kovu nestechiometrický. Vznikají pohlcením vodíku do struktury kovu. Stechiometrický poměr se mění s tlakem a teplotou

Použití - vodík je významné redukční činidlo. Používá se hlavně při syntéze amoniaku, k vyredukování některých kovů. Ke sváření a tavení kovů. Součást svítiplynu, raketové palivo.
- ocelové lahve s levotočivým závitem a červeným pruhem

Pokusy: 1, příprava vodíku: Zn + 2HCl ZnCl2 + H2 v Kippově přístroji + aparatura pro jímání plynu nad vodou. Zkouška na čistotu.
2, redukce CuO vodíkem CuO + H2 Cu + H2O

Chemie roztoků

15. března 2008 v 19:09 Referáty-chemie

Chemie roztoků

Chemie roztoků
Milióny lidí se každý den setkávají s roztoky. Mnozí již při snídani rozpouštějí cukr v čaji. Jenže: Co se vlastně děje s cukrem, když se rozpouští? A proč se nerozpustí třeba písek?
Chemicky je roztok homogenní směs různých druhů molekul. Homogenní znamená, že dva nebo více typů molekul jsou dokonale promíchány; o vodě a písku to zřejmě neplatí.
Rozpouštědla a rozpuštěné látky
Roztoky se zpravidla rozumějí pevné látky rozpuštěné v kapalinách, například instantní káva ve vodě, cukr v čaji, sůl ve vodě, prací prostředek ve vodě atd. Existují však i jiné typy roztoků. Některé plyny se rozpouštějí v kapalinách (sodovka). Existuje řada roztoků kapalin v kapalinách, plyny se mohou rozpouštět v pevných látkách a slitiny jsou roztoky pevných látek v pevných látkách.
Aby se vytvořil roztok, musí rozpouštědlo na rozpouštěnou látku vhodně působit. Například cukr je krystalické uspořádání molekul sacharosy. K rozpouštění je nutná energie, která rozruší krystalovou mřížku, aby se molekuly mohly v rozpouštědle rozptýlit. Molekuly vody přitahují molekuly sacharosy v důsledku svého "polárního" charakteru. Atom kyslíku v molekule vody je slabě záporný, atomy vodíku slabě kladné. Molekuly vody se proto vzájemně váží (z tohoto důvodu je také voda kapalná při pokojové teplotě; jinak většina malých molekul tvoří při takové teplotě plyn). Molekuly vody přitahují (tj. rozpouštějí) i jiné "polární" sloučeniny, mající stejně jako cukr mnoho skupin OH v molekule.
Molekuly a sloučeniny
Obdobně, ale se slabším přitahováním, rozpouštějí nepolární molekuly (například uhlovodíky) jiné nepolární sloučeniny (například tuky). Moderní čisticí prostředky můžeme považovat za jakýsi kompromis: Část molekul se rozpouští v tucích a část ve vodě, takže molekula vytváří jakýsi most, který vlastně umožní rozpouštění tuků ve vodě.
Některé sloučeniny (například líh) se dokonale rozpouštějí jak ve vodě, tak v uhlovodících - v látkách, jež jsou vzájemně nerozpustné. Jiné sloučeniny jsou podle chemické struktury spíše rozpustné v polárních, jiné v nepolárních rozpouštědlech. Iontové sloučeniny se spíše rozpouštějí v polárních rozpouštědlech (voda, alkohol aj.), kovalentní sloučeniny jsou rozpustné spíše v nepolárních rozpouštědlech (uhlovodíky, chloroform, benzen a jiné).
Na přitažlivost mezi jednotlivými molekulami v roztoku soudíme podle zmenšení objemu. Když například smísíme vodu rovným dílem s lihem, celkový objem roztoku tvoří jen 97% součtu objemů obou složek.
Když se látka nerozpustí, je tomu tak proto, že rozpouštědlo nepřekonalo její mezimolekulární síly. U každé látky ovšem existují hranice rozpustnosti, jež se mohou měnit podle teploty - teplé rozpouštědlo většinou rozpustí více látky než studené.
Roztok obsahující maximální množství rozpouštěné látky se nazývá nasycený. V horké kapalině se dá zpravidla rozpustit více pevné látky (ale méně plynu) než ve studené. Jestliže tedy rozpustíme ve vařící vodě maximální množství pevné látky, část z ní zpravidla krystalizuje při snížení teploty. Tak se pěstují krystaly ve školních laboratořích.
Rozpuštěná látka do určité míry mění vlastnosti rozpouštědla. Například čistá voda tuhne při 0ºC a při 100ºC vře. Bod tuhnutí roztoku soli ve vodě je nižší než 0ºC; proto se v zimě sype na silnici sůl, aby se netvořil led. Klesne-li teplota vzduchu pod asi - 18ºC, je tento postup neúčinný, protože směs vody a soli při této teplotě tuhne.
Koloidní roztoky tvoří přechod mezi roztokem a suspenzí (pevné částice rozptýlené v kapalině). Ovocné želé je jedním typem koloidního roztoku, barva v tubě druhým. Želé tuhne při ochlazování a taje při zahřívání, barva je tekutější, když se roztírá, a tužší, když se nechá v klidu. Tak rozdílné mohou být různé typy koloidů.

Osmotický tlak
Důležitou vlastností roztoků je existence takzvaného osmotického tlaku. Jestliže roztok oddělíme "polopropustnou" membránou od čistého rozpouštědla, molekuly rozpouštědla membránou procházejí a roztok ředí. Naproti tomu však molekuly rozpuštěné látky membránou projít nemohou.
Osmóza má velký význam pro živé organismy. Závisí na ní například pohlcování vody kořeny rostliny. Je-li v buňkách rostliny koncentrace rozpuštěných látek větší než ve vodě, která ji obklopuje, voda vniká dovnitř. Je-li tomu naopak - například ve velmi slaných půdách - voda z rostliny uniká a ta hyne. S osmózou se musí počítat také při očkování. Účinná léčivá látka je vstřikována injekcí jako roztok v chloridu sodném určité, přesně stanovené koncentrace (je to takzvaný isotonický roztok), aby v důsledku vyrovnávání osmotických tlaků mezi buňkami živého organismu a jejich okolím nedošlo k popraskání buněčných stěn a k poškození organismu.

Alkoholy

15. března 2008 v 19:08 Referáty-chemie
ALKOHOLY
tento obecný název se v každodenním životě používá pro sloučeninu s chemickým názvem ethanol (v běžné mluvě líh, alkohol). Hovoří se o obsahu alkoholu v nápojích, o alkoholických nápojích, spotřebě alkoholu na obyvatele, zákazu prodeje dětem a mladistvým ap. V chemii je však označení alkohol vyhrazeno pro organické sloučeniny, deriváty uhlovodíků, v jejichž molekule je na jednom nebo více atomech uhlíku (který není součástí benzenového jádra) vázána hydroxylová skupina -OH. Názvy alkoholů se tvoří připojením přípony -ol k názvu příslušného uhlovodíku, od něhož byly odvozeny.

V průmyslu i v laboratoři patří alkoholy k velmi používaným rozpouštědlům a využívá se jich v řadě případů i jako reakčních činidel. Některé z nich jsou velmi nebezpečné látky: jsou hořlavé, mají omamný účinek a jsou jedovaté.

Methanol

Je hořlavá, bezbarvá, čirá, lehce pohyblivá a prudce jedovatá kapalina pálivé chuti. Její páry tvoří se vzduchem výbušnou směs. Pro snadnou záměnu s ethanolem se může dostat požitím do lidského organismu a způsobit těžkou otravu.

Ethanol (alkohol, líh)

Je to bezbarvá, čirá kapalina, typického "alkoholového" zápachu. Do organismu se dostává nejčastěji požitím. Poškozuje centrální nervový systém, cévy, činnost srdečního svalu, játra.

Alkoholy, jejichž molekuly obsahují dvě -OH skupiny, se nazývají glykoly. Za laboratorních podmínek jsou to husté, viskózní kapaliny nasládlé chuti. V průmyslu se používají nejčastěji k rozpouštění plastických hmot, k výrobě barev a k přípravě nemrznoucích směsí (např. Fridex). K nejvýznamnějším představitelům patří ethylenglykol.

Ethylenglykol

velmi jedovatá, bezbarvá, olejovitá kapalina neomezeně mísitelná s vodou.používá se jako složka do nemrznoucích chladicích přístrojů a jako surovina pro výrobu plastů.

Glycerol (glycerin)

K otravám dochází většinou při požití záměnou za ethanol. Pokud jde o glycerol, často býval využíván též potravinářským průmyslem k "vylepšování" vlastností likérů a desertních vín (dodává nasládlou chuť a vazkost tekutiny). V České republice stejně jako v jiných vyspělých zemích je používání glykolů v potravinářské výrobě zakázáno. V lidském organismu se glykoly postupně metabolizují až na kyselinu šťavelovou. Ta odčerpává z krve i kostí vápník a vylučuje se jako nerozpustný šťavelan vápenatý v ledvinách, jejichž činnost ochromuje. Otrava glykoly se projevuje zpočátku alkoholovým opojením, následují bolesti v břiše a končetinách. Postižený zvrací, obličej má zarudlý, tep zrychlený.

Teplota

15. března 2008 v 19:08 Referáty-chemie
Švédský astronom Anders Celsius stupnici decimalizoval a označil teplotu varu vody 0 ºC,teplotu tuhnutí 100 ºC. Konečně v r.1742 jeho nástupce M Strömer číslování obrátil,a to se vžilo pod názvem Celsiova stupnice. Tím vývoj teploměrné stupnice a termometrie teprve začal. Šlo přitom nejen o nejrůznější technická zdokonalení teploměrů, jež by umožnila měření i daleko za základní body, kdy se teploměrná látka vypaří nebo zmrzne, ale především šlo o interpolaci mezi základními body. Každá látka se totiž roztahuje s rostoucí teplotu jinak; ideálem by ovšem bylo mít stupnici, která by na teploměrné látce vůbec nezávisela.

K ideálnímu řešení byly učiněny tři důležité kroky:
1.Anglický lékař D. Rutherford r. 1805 objevil dusík a přišel s myšlenkou plnit jim teploměry a W. Thompson (lord Kelvin) r. 1848 navrhl používat tlaku plynu (nikoli objemu) k určování teplot. Navíc navrhl posunout počátek teplotní stupnice do tzv. absolutní nuly, tj. na -273,15 ºC = 0 K, kdy objem ideálního plynu by byl nulový.
2.Když Clausius na základě svých formulací základních vět termodynamiky definoval termodynamickou teplotu jako pojem nezávisející na jakékoli látce.
3.A když Boltzmann dokázal vztah mezi Clausiovou termodynamickou teplotou a statistickou teplotou, byla konečně termometrie postavena na pevný teoretický základ.

Dnes známe tyto teploměry:
Plynový teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá závislost tlaku plynu na teplotě při stálém objemu plynu, popř. závislost objemu plynu na teplotě při stálém tlaku.
Kapalinový teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá teplotní roztažnosti teploměrné kapaliny ( rtuť, líh, apod.).
Bimetalový teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá bimetalový (dvojkový) pásek složený ze dvou kovů s různými teplotními součiniteli délkové roztažnosti. Při změně teploty se pásek ohýbá a tento pohyb se přenáší na ručku přístroje.
Odporový teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá závislost elektrického odporu vodiče nebo polovodiče na teplotě.
Termoelektrický teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá termoelektrický jev (elektrony, které jsou nositeli elektrického proudu se významně podílejí na vedení tepla).
Radiační teploměr: Teploměr určený k měření vysokých teplot založený na zákonech tepelného záření (Planckův zákon, Wienův zákon, Stefanův-Bolcmanův zákon).
Termograf: Přístroj zaznamenávající graficky teplotu sledované soustavy jako funkci času

Zlato

15. března 2008 v 19:07 Referáty-chemie
Latinský název zlata je aurum , jeho značka je Au. Protonové číslo je 79, a jeho relativní atomová hmotnost je 196,96655. Přibližná elektronegativita 2,54. Teplota tání zlata je 1064,18ºC a teplotu varu 2856ºC. Je to prvek I.B skupiny. Ve sloučeninách se používá oxidační číslo I a III, hustota ryzího zlata je 19,32g*cm³.

Zlato je měkký a ušlechtilý kov žluté barvy ,velmi dobře kujný. Je velmi málo reaktivní a nereaguje ani s kyslíkem ani se sírou. Je odolný vůči hydroxidům i kyselinám a rozpouští se pouze v Lučavce královské, což je název směsi kyseliny dusičné a chlorovodíkové v objemovém poměru 1:3. Rozpouští se také v roztocích kyanidů. Je dobře vodivé, pro teplo i elektřinu.

V přírodě se vyskytuje mezi horninami, obvykle na některých křemenných žilách a dokonce i na mořském dně a v mořské vodě. Získává se např.rýžováním a průmyslově tzv.kyanidovým pochodem z rozemleté rudy. V České republice byla naleziště v Jílovém u Prahy, na Slovensku u Kremnice, v Orlických horách.

Nejběžnějšími sloučeninami jsou
- AuCl3 - chlorid zlatitý
- Au2O3 to je oxid zlatitý,ten vzniká rozpuštěním zlata v Lučavce královské.
- H[AuCl3] to je kyselina Tetrachlorozlatitá, ta vzniká reakcí zlata s kyselinou chlorovodíkovou nasycenou chlorem.

Zlato je známo již od nepaměti, protože člověk je mohl nalézat v řece a dokázalo jej vždy zaujmout. Ve starém Egyptě byly založeny první doly na zlato, objevily se první pokusy o umělou výrobu zlata. V křesťanské Evropě bylo zlato pokládáno za symbol božské a panovnické moci.
Zlato je všeobecně uznávaným platidlem. Ve formě slitin se používá na výrobu různých šperků či ozdobných předmětů. Ve zdravotnictví se používá k výrobě zubních protéz. Dále se používá v elektronice. Sloučeniny zlata obsahují různé množství zlata, jeho obsah se nejčastěji udává v karátech. Čisté zlato má 24 karátů. Nejběžněji se používá 14 karátové zlato, často se používají sloučeniny se stříbrem.

Zlato je vzácný kov. Myslím, že ho bude stále méně. Je dobře tvarovatelné a možná by bylo dobře, kdyby jsme staré zašlé zlaté šperky nechávali renovovat a neplýtvali s ním.
Prvek zlato jsem si vybral,protože se mi líbí a chtěl jsem se o tomto prvku dozvědět více informací.

Informace jsem čerpal z internetu, z encyklopedií " Diderot", Malá česká encyklopedie A-Ž a také z chemických tabulek a Periodické soustavy prvků.

Měď

15. března 2008 v 19:07 Referáty-chemie
Asi před 8 000 lety přišli na to, jak zpracovávat kovy.6 000 př. Kr. se lidé pokoušejí zpracovávat měď. Na Středním východě je vyrobeno několik malých předmětů. Měď se roztaví při teplotě 1 084,5 °C . Vyskytuje se v cementační části rudných žil, dále ve výlevných horninách(melafyry).
Člověk používal nejdříve kovy přírodní :měď,v Orientu od 9. tisíciletí př. Kr. a o něco později zlato. Skutečná metalurgie se v Orientu objevuje v7. tisíciletí a v západní Evropě kolem r. 2 000 př. Kr. Zahrnuje dva na sebe navazující úkony : řemeslník nejprve roztaví horniny, vytěžené v podzemních dolech v kov, pak jej kuje, odlévá a tvaruje z něho předměty. Bronz tvoří slitina obsahujících asi 10% cínu a 90% mědi ; opracovává se snáz než měď, protože se roztaví při nižší teplotě a pomaleji tuhne. Bronz má i četné další výhody , je pevnější ,umožňuje výrobu předmětů větších rozměrů a složitějších tvarů.V Evropě trval věk bronzu od - 1 800 do - 750. Naleziště mědi a zejména cínu jsou poměrně vzácná, Evropou ale procházejí četné cesty výměnného obchodu : směňuje se na příklad bretaňský cín za baltský jantar. Proto i ve Skandinávii, kde nejsou ložiska kovů, zaznamenala doba velký rozmach.
Z mědi se vyráběla brnění, sekery, ale i např. šperky. Zajímavé je, že šperky
nosily nejenom ženy, ale i muži, u nichž bylo množství nošených šperků výrazem jejich moci a bohatství.

Skleníkový efekt

15. března 2008 v 19:07 Referáty-chemie

SKLENÍKOVÝ EFEKT

Již delší dobu víme, že naše planeta je chráněna tenkou "pokrývkou" různých plynů. Některé z nich, hlavně oxid uhličitý (CO )a vodní pára označujeme jako plyny skleníkové. Pohlcují totiž teplo ze Země a ze Slunce a udržují naši atmosféru v rozmezí teplot, které umožňují, aby na Zemi existoval život. Jinými slovy, Země funguje jako určitý druh ústředního topení, které ohřívá okolní vzduch. Část tepla sice uniká do vesmíru, ale část taky zůstává na této planetě a časem by mohla způsobit výrazné problémy s teplotou, která by se mohla zvednout na nebezpečnou hranici. Právě tuto, miliony let existující rovnováhu ohrožují některé naše lidské činnosti.
Mezi hlavní plyny způsobující skleníkový efekt patří již zmíněný oxid uhličitý a vodní páry. Už v roce 1985 se do ovzduší dostalo 18 miliard tun Co . Z toho tři třetiny emisí (látek vypouštěných z nějakého zdroje) má na svědomí civilizace. Je to uhlí, zemní plyn nebo třeba břidlice a ropa. Rostliny pohlcují tento plyn procesem zvaným fotosyntéza.
Za uplynulých 8 tisíc let zmizela téměř třetina deštných pralesů. Díky kácení stromů se zvyšuje emise Co o dalších 23%.
Vyšší hodnoty ultrafialového záření pohlcují Co . To skleníkový efekt ještě prohlubuje.
Množstvím emisí Co se Česká republika podílí na celkovém objemu ve světě více než jedním procentem. Na každého obyvatele naší republiky připadá ročně 4,1 tuny těchto emisí, zatímco např. ve Francii je to jen 2,0 tuny a v Japonsku dokonce 1,9 tuny.
Není těžké pomoci dnešní situaci životního prostředí, dokonce stačí třeba jen malá pomoc. Je ale důležité, aby se jí zúčastnilo co nejvíce lidí na celém světě. Tak např. energie. Světová spotřeba energie stoupá ročně o 2%. Vůbec by k tomu ale nemuselo docházet. Stačí kdyby se ve školách začalo více šetřit elektřinou. Zbytečně neplýtvat světlem o přestávkách, doma po sobě zhasínat, neotvírat okno, když máme zapnuté topení, zajistit si těsnění dveří, oken, střech, nejezdit na krátké vzdálenosti autem apod. Věřte, že kdyby tohle dodržoval každý, stav životního prostředí by se výrazně zlepšil.

Kyselé deště

15. března 2008 v 19:06 Referáty-chemie

kyselé deště

Ve spodní části atmosféry, v troposféře, dochází neustále k řadě chemických procesů, kterých se účastní tzv. stopové plyny. Ačkoli jsou koncentrace těchto látek ve vzduchu velmi nízké, mají (samy nebo produkty jejich reakcí) značný vliv na živé organismy, se kterými se dostávají do styku. Většina stopových plynů v atmosféře pochází z přirozených zdrojů, u některých z nich se ale v tomto století ve značné míře podílejí na jejich produkci lidská činnost v průmyslu, dopravě a zemědělství (např. oxid dusný, oxid siřičitý, oxid uhelnatý, uhlovodíky a chlorované sloučeniny).
Díky vysokému obsahu kyslíku v atmosféře jsou chemické reakce látek emitovaných do troposféry téměř výlučně oxidační. Vzhledem k relativně nízkým teplotám a nízkým koncentracím škodlivin je ovšem nutná iniciace těchto dějů, kterou vesměs zprostředkuje sluneční záření - přeměnám škodlivin v ovzduší tedy předcházejí fotochemické reakce štěpení jejich molekul světelným kvantem na vysoce reaktivní radikály. Konečnými produkty reakčních mechanismů bývají zpravidla kyseliny sírová, dusičná a chlorovodíková (které tvoří tzv. kyselý neboli londýnský smog), oxid uhličitý, voda a v případě dostatečně vysoké koncentrace oxidu dusného ze spalovacích motorů také ozón (hlavní součást fotosmogu, nazývaného také Los-Angeles-Smog). Výsledné produkty a jejich účinky na živé organismy a na majetek se nazývají imise a místo jejich působení je značně závislé na momentální povětrnostní situaci. Za normálního počasí teplý vzduch stoupá z ohnisek znečištění vzhůru a většina škodlivin je unášena vzdušnými proudy do té doby, než jako součást deště nebo sama zvolna klesne a uloží se na zemský povrch (zpravidla na horských hřebenech). V případě inverzního počasí jsou spodní vrstvy vzduchu chladnější než vrstvy vyšší a nedochází proto k žádnému promíchávání. Koncentrace škodlivých látek a produktů jejich reakcí v místě jejich původu stále narůstá a někdy dosahuje životu nebezpečných hodnot (smog obou typů vzniká zpravidla v této situaci).


Mezi nejzávažnější důsledky působení škodlivin z ovzduší patří


- ohrožení životů lidí. Tento účinek bývá dlouhodobý a někdy nelze stanovit prvotní příčinu vzhledem k časovému posunu (např. u onemocnění rakovinou) nebo kvůli současnému působení vlivů různého druhu. K přímým důsledkům imisí patří podráždění očních sliznic, poškození horních cest dýchacích a různá alergická onemocnění. Obecně škodliviny v ovzduší zvyšují zatížení organismu, které u oslabených lidí (nemocných, starých nebo dětí) může vést k vážným zdravotním potížím nebo i k smrti (v roce 1952 v Londýně během dlouhodobého smogu zemřelo v důsledku přetížení organismu několik tisíc lidí).
- okyselení půdy a vodních toků. Projevuje se v oblastech, kde je nedostatek vápníku, který by rozpuštěné kyseliny neutralizoval. Škody na rybách a dalších vodních organismech se projevují pod hodnoty pH 6.5, pod pH 5.0 je voda mrtvá - což je případ např. značné části jezer ve Skandinávii a v Kanadě.
- škody na majetku a uměleckých dílech. Ozón a další fotooxidanty urychlují přirozené procesy stárnutí lidských produktů. Nejvíce škod ovšem působí imise oxidu siřičitého, které rozrušují strukturu staveb a uměleckých památek (přeměnou uhličitanů na sírany), způsobují korozi skla, textilií a kovů.
- škody na lesních porostech. K ničení a umírání lesů docházelo z různých přirozených příčin (sucho, sněhová pokrývka, hmyz) vždy. Od poloviny sedmdesátých let ale příčiny a rozsah škod přesáhly daleko za přirozenou úroveň a začalo velkoplošné umírání lesů, především ve Střední Evropě a v Severní Americe. Tato novodobá poškození lesa se vyznačují kontinentálním rozsahem (nejsou omezena regionálně), rychlým šířením, postižením všech hlavních druhů stromů a dlouhodobým přetrváváním. V současné době je ve Střední Evropě do různého stupně poškozena více než polovina lesních porostů, v posledních letech se přitom projevuje lehké zlepšení u jehličnatých stromů a stav se všeobecně zhoršuje u stromů listnatých. Příčiny lesních škod jsou různorodé a často se v účincích vzájemně posilují (tzn. že vliv při současném působení je silnější než součet jednotlivých vlivů - tato vlastnost se nazývá synergismus). Jednotlivé faktory lze rozřadit do několika skupin:


a) účinek antropogenních emisí škodlivin do ovzduší. Listy a jehličí zachytávají z atmosféry částečky prachu a molekuly škodlivin, především oxidu siřičitého, oxidů dusíku a ozónu. Slouží tak vlastně jako filtry škodlivých látek, při dlouhodobém působení vyšších koncentrací škodlivin ovšem v listech dochází k porušování buněčných membrán, odumírání buněk a tkání a k poruchám mechanismu průduchů a dýchání.

b) okyselení lesní půdy. Vápenaté a hořečnaté ionty, nezbytné k růstu stromů, se při nízkém pH nadměrně uvolňují a následně vymývají z půdy. Jejich místo zastupují ionty hlinité, které jsou pro rostliny (zvláště pro jemný kořenový systém) jedovaté.

c) klimatické příčiny. Suchá léta, mrazivé zimy a silný vítr poškozují zdravotní stav stromů. Les se z těchto poškození zpravidla rychle zotaví, pokud ovšem nebyl už předtím oslaben působením plynných škodlivin nebo kyselým deštěm - klimatické škody pak působí synergicky a mohou být rozsáhlé a trvalé.

d) nákazy a hmyz. Působí podobně jako klimatické škody, tedy synergicky s poškozením z imisí.


Většina škodlivin se do ovzduší uvolňuje při spalování fosilních paliv. Kouřové plyny obvykle obsahují kromě dusíku, oxidu uhličitého a vodní páry také proměnlivá množství oxidů síry, dusíku, oxid uhelnatý, uhlovodíky, chlorovodík a pevné podíly, tzv. popílek (který se skládá z oxidů hliníku, křemíku, vápníku, železa, sodíku atd.). Všechny tyto škodliviny lze ze spalin do jisté míry odstranit, za tímto účelem byla vyvinuta řada různých technologických procesů.

Zinek

15. března 2008 v 19:06 Referáty-chemie
název Zinek
latinsky Zincum
značkaZn Zn
protonové číslo 30
relativní atomová hmotnost 65,39
Paulingova elektronegativita 1,65
elektronová konfigurace [Ar] 3d104s2
teplota tání 692,68 K, 419,53°C
teplota varu 1180 K, 907°C
skupina II.B
perioda 4
skupenství (při 20°C) pevné
oxidační čísla ve sloučeninách II
objeven roku 1530

Výskyt

V přírodě se zinek vyskytuje pouze ve sloučeninách. Nejznámější a hlavní rudou je minerál sfalerit (sulfid zinečnatý - ZnS) a poté i kalamín (uhličitan zinečnatý - ZnCO3).
Zinek je však i biogenní prvek, a vyskytuje se tedy v živých organizmech, převážně jako součást různých enzymů. Tělo dospělého člověka obsahuje pouze 2 g tohoto kovu, a proto se o jeho biologickém významu dlouho nevědělo.

Průmyslová výroba

Asi 90 % zinku se vyrábí ze sulfidických rud, které se nejprve musí převést na oxid zinečnatý. Vedlejší produkt oxid siřičitý (SO2) se dále využívá na výrobu kyseliny sírové (H2SO4).
2ZnS + 3O2 -> 2ZnO + 2SO2
Elementární zinek se z oxidu dále získává přímou redukcí:
ZnO + C -> Zn + CO
nebo, po převedení oxidu na síran, elektrolyticky:
ZnO + H2SO4 -> ZnSO4 + H2O
Zn2+ + 2e- -> Zn0

Vlastnosti

Je to modrobílý a neušlěchtilý kov, který se svými chemickými vlastnostmi podobá kadmiu. Za běžné teploty je křehký, a proto se zpracovává za zvýšené teploty. Na vzduchu se pokrývá tenkou vrstvičkou oxidu zinečnatého (ZnO).
Zinek přímo reaguje se sírou, halogeny i dalšími nekovy. Narozdíl od kadmia je zinek amfoterní (reaguje s kyselinami i hydroxidy):
Zn + 2HCl -> ZnCl2 + H2
Zn + 2NaOH + 2H2O -> Na2[Zn(OH)4] + H2
Zinek reaguje s většinou kyselin za vzniku vodíku. Výjimku tvoří kyselina dusičná (HNO3) a koncentrovaná kyselina sírová (H2SO4), kde dochází k redukci kyseliny a vzniku vody.
Zn + 2H2SO4 -> ZnSO4 + SO2 + 2H2O
4Zn + 10HNO3 -> 4Zn(NO3)2 + NH4NO3 + 3H2O
Čistý zinek byl poprvé vyroben již ve středověké Číně a Indii. Produkce zinku v Evropě začala až od 40. let 18. století.

Použití

Zinek se používá hlavně na galvanické pozinkování různých korodujících předmětů. Dále se může využívat na výrobu galvanických článků nebo na výrobu různých slitin (mosaz - slitina mědi a zinku). V chemii se zinek používá také na vytěsnění vodíku z kyselin.

Sloučeniny

ZnO - oxid zinečnatý
bílý, ve vodě nerozpustný prášek, který se využívá jako pigment zinková běloba; amfoterní
Zn(OH)2 - hydroxid zinečnatý
bílá sraženina; amfoterní
a) rozpustné zinečnaté soli - jedovaté
ZnCl2 . 2H2O - dihydrát chloridu zinečnatého
bezbarvá, hygroskopická a krystalická látka
ZnSO4 . 7H2O - heptahydrát síranu zinečnatého (tzv. bílá skalice)
Zn(NO3)2 - dusičnan zinečnatý
bílá a krystalická látka
ZnBr2 - bromid zinečnatý
ZnI2 - jodid zinečnatý
a) nerozpustné zinečnaté soli
ZnS - sulfid zinečnatý
bílý prášek
ZnCO3 - uhličitan zinečnatý
bílá látka, která se v lékařství používá k přípravě různých mastí

Vzduch

15. března 2008 v 19:05 Referáty-chemie
VZDUCH
Slovo vzduch se používá v češtině poměrně krátkou dobu. V době národního obrození ho převzali básníci z ruského výrazu ,,vozduch". Jako odborný termín se uplatňuje od druhé poloviny devatenáctého století, ale až později pronikl do hovorové češtiny . Ještě na počátku dvacátého století se častěji vyskytoval výraz povětří, který označoval prostor mezi nebem a zemí.
Vzduch je neviditelná látka, která je všude kolem nás. Potřebujeme ji ke svém životu, stejně jako ostatní živočichové a také každá rostlina. Když se vzduch pohybuje, vnímáme ho jako vítr. I když vzduch nevidíme ani cítíme , můžeme zkoumat jeho vlastnosti. Je to směs většího množství látek, nejvíce obsahuje dusíku (78%) a kyslíku (21%), kromě toho se skládá z dalších plynů například argonu, helia, metanu a oxidu uhličitého. Ve vzduchu, který tvoří zemskou atmosféru, je kromě těchto plynů obsažena také voda a nejrůznější příměsi jako prach a kouřové plyny.
Znečištění ovzduší patří k nejvíce sledovaným parametrům životního prostředí. Důvodem je to, že působení jiných složek prostředí se může člověk vyhnout, což u ovzduší prakticky nejde. Zdraví škodlivé látky se mohou do atmosféry dostat přírodní cestou nebo působením člověka. Mezi zdroje přírodních škodlivin patří lesní požáry, sopečná činnost, ale také semínka rostlin a bakterie. Mezi znečisťující látky antropogenní povahy lze zařadit produkty průmyslové činnosti, například emise z továren, lokálních topenišť a v poslední době se zvyšují především emise z dopravy.
Znečišťování atmosféry ovlivňuje jak přírodu, tak samotného člověka. Celosvětovým problémem je skleníkový efekt a s ním související změny klimatu. Ten způsobují tzv. skleníkové plyny, například oxid uhličitý, které se hromadí v atmosféře. Tam působí jako jakási pokrývka, která brání úniku tepla ze zemského povrchu. Důsledkem je globální oteplování. Dalším problémem může být narušení ozonosféry, které má za následek pronikání zvýšené koncentrace ultrafialového záření na Zemi. To má negativní vliv na zdraví, může vyvolat rakovinu.
Mezi problémy lokálního charakteru patří zejména smog, který je důsledkem nahromadění znečišťujících chemických látek v ovzduší. Vzniká za bezvětří, kdy se škodliviny hromadí v kotlinách měst a v průmyslových aglomeracích.V zimě se jedná o emise z topení, v letních měsících především z dopravy. Smog negativně ovlivňuje lidské zdraví, vyvolává dýchací a alergické problémy.
Snižování úrovně znečištění ovzduší je zájmem lidí na celém světě. V České republice se instalují na velké průmyslové zdroje odlučovače, nové automobily se vybavují katalyzátory a jsou zakázány freony, které poškozují ozonovou vrstvu.Tato činnost přináší již první výsledky a to zlepšení kvality vzduchu.

Vzácné plyny

15. března 2008 v 19:05 Referáty-chemie
VZÁCNÉ PLYNY

= He- helium, Ne- neon, Ar- argon, Kr- krypton, Xe- xenon, Rn- radon
- atomy mají plně obsazeny valenční orbitaly, takže vzácné plyny jsou málo reaktivní
- za běžných podmínek jsou to jednoatomové plyny
- v 60.letech 20.století byly připraveny první sloučeniny Xenonu a později i jiných vzácných plynů
- výskyt: v malém množství v atmosféře Země (hlavně Ar, dále Xe, Rn); získávají se frakční destilací kapalného vzduchu; ve vesmíru se nejvíce vyskytuje helium
- použití: k plnění žárovek (Ne, Ar, Kr) a také osvětlovacích trubic a výbojek;
He- plnění balónů a reklamních balónů, k přípravě "potápěčského vzduchu" a k dosahování velmi nízkých teplot;
Ar- k tvorbě inertní atmosféry v hutnictví, při sváření hliníku, hořčíku a slitin a při práci s hořlavinami;
Rn- v radioaktivní podobě se používá k lékařským účelům;
sloučeniny vzácných plynů nemají zatím praktický význam