Sklo
Výroba skla byla známá už od starověku, objevili ji Féničané. Sklo je pevná
průhledná, nekrystalická a křehká látka, obvykle se skládající ze směsi
křemičitanů. Sklo je obecně amorfní látka ztuhlá z taveniny. Vyrábí se tavením
oxidu křemičitého (křemene, pazourku) s uhličitanem vápenatým (v podobě
vápence, mramoru) a s kalcinovanou sodou nebo se síranem sodným a uhlím
v nepřetržitě vytápěných sklářských pecích. U draselných skel se bere místo
sody potaš, u olovnatých skel místo uhličitanu vápenatého oxid olovnatý nebo
častěji minium (suřík) atd.
Při výrobě dutého skla (láhve, žárovky) je sklovina automatickým zařízením
vyfukována pomocí pneumatického systému do forem. Při výrobě plochého skla
vytéká z kádě široký proud roztavené skloviny, která se vytahuje mezi válci. U
zrcadlového skla se navíc provádí leštění, protože plocha musí být dokonale
hladká. Sklo lité spojuje vlastnosti leštěného skla a nízké výrobní náklady
plochého okenního skla- roztavená sklovina se lije na hladinu cínové lázně, čímž
získá skleněná tabule dokonale rovnou a neporušenou plochu, odpovídající
hladině roztaveného kovu. Skleněná vlákna, používaná na výrobu nehořlavých
textilních izolantů a tkanin, vznikají protažením roztavené skloviny přes trysky.
Prudkým vyfukováním roztaveného skla pomocí trysek vznikají ještě jemnější
vlákna tvořící skelnou vatu (vlnu). Skelná vata je dobrý materiál do tepelných a
zvukových izolací. Na výrobu ochranných skel do aut se využívá tvrzené sklo
(po lisování prudce ochlazeno vháněním chladného vzduchu, proto se po nárazu
rozbije na malé kousíčky), teď se ale stále častěji využívá tzv. vrstvené sklo. To
je tvořeno dvěma skleněnými listy slepenými jemnou vrstvou plastické hmoty.
Plastická hmota udrží sklo při nárazu, takže se nerozsype na malé kousky. Tato
skla jsou odmrazována pomocí neviditelných elektrických odporů přidaných do
plastu. Další modifikací skla jsou optická vlákna vyrobená z dokonale čistého
skla speciální úpravou, která umožňuje vedení světla. Množství těchto vláken
tvoří světlovody, umožňující přenos informací po kabelové síti pomocí
světelného záření.
Přidáváním různých přísad ke křemeni můžeme vyrobit skla odlišných
vlastností. Křišťál je sklo s přísadou olova. Vyrábějí se z něho např. lustry a
vzácné stolní servisy. Odolné vůči chemikáliím je sklo obsahující kyselinu
boritou- tzv. neutrální borité sklo. Prudké změny teplot snáší pyrexové sklo.
Vysokým teplotám nejlépe odolává křemenné sklo vyráběné z čistého křemene.
Přidáním malých množství oxidů, které tvoří barevné křemičitany, získáme skla
barevná- např. přidáním oxidu kobaltnatého sklo modré, oxidu chromitého nebo
měďnatého sklo zelené, oxidu měďného sklo červené, větší množství
křemičitanu železnatého barví sklo černě, v malém množství špinavě zeleně.
Zvláště silně barví oxid železnato-železitý- samotné trojmocné železo barví
mnohem slaběji (žlutozeleně až hnědožlutě). Zbarvení způsobené přítomností
malých množství oxidu železnatého se dá odstranit, přidáme-li k tavenině skla
burel, který tvoří fialový křemičitan manganitý, zbarvený doplňkově ke
žlutozelenému křemičitanu železitému. S velkým množstvím oxidu železitého
dává burel naopak hnědou barvu. Do brýlových skel se přidávají přísady citlivé
na světlo, s rostoucí intenzitou světla skla úměrně tmavnou. Uhlík obsahuje tzv.
kouřové sklo, které pohlcuje část světla.
Vlastnosti skla lze měnit i úpravami při nichž se nezmění jeho složení. Jedním
ze způsobů je stříbření- nanesením kovové vrstvy na skleněnou tabuli získáme
zrcadlo. Polopropustné zrcadlo (z jedné strany zrcadlo, z druhé průhledné sklo)
vznikne pokud je vrstva kovu pokrývající plochu skla velmi jemná.
Tvrzení nebo kalení skla je tepelné zpracování skla zpětinásobující jeho
odolnost. Různými tepelnými úpravami můžeme změnit vlastnosti skla tak, že
ztratí svůj ,,skelný stav" a získá částečnou krystalickou strukturu. To platí o
pyroceramu, neprůhledném materiálu, který se lisuje stejně snadno jako sklo, ale
je mnohem tvrdší a odolnější.
Sklářství má v Českých zemích dlouholetou tradici. Počátky sklářství v
Lužických horách spadají podle současných výzkumů do poloviny třináctého
století. Prvním, kdo začal sklářství v prostoru Lužických hor podporovat a
patrně je sem i přivedl, byl zřejmě mocný rod Ronovců, později jejich větev
Berkové z Lipé (Dubé). Většina dosud nalezených či předpokládaných skláren
se totiž nalézala v prostoru, který v příslušné době byl nebo se právě stal jejich
majetkem. Původ samotných sklářů a huťmistů z nejstaršího období neznáme.
Ví se pouze, že byli obdařeni řadou výsad (těžba dřeva, lov apod.), za což
odváděli majitelům pozemků náležité naturálie v podobě svých výrobků. Zatím
nejstarší nalezené stanoviště sklářské hutě v Lužických horách je poblíž dnešní
samoty Nová Huť.
Erb Berků z Dubé Archeologický výzkum středověké sklářské hutě
Výroba skla byla známá už od starověku, objevili ji Féničané. Sklo je pevná
průhledná, nekrystalická a křehká látka, obvykle se skládající ze směsi
křemičitanů. Sklo je obecně amorfní látka ztuhlá z taveniny. Vyrábí se tavením
oxidu křemičitého (křemene, pazourku) s uhličitanem vápenatým (v podobě
vápence, mramoru) a s kalcinovanou sodou nebo se síranem sodným a uhlím
v nepřetržitě vytápěných sklářských pecích. U draselných skel se bere místo
sody potaš, u olovnatých skel místo uhličitanu vápenatého oxid olovnatý nebo
častěji minium (suřík) atd.
Při výrobě dutého skla (láhve, žárovky) je sklovina automatickým zařízením
vyfukována pomocí pneumatického systému do forem. Při výrobě plochého skla
vytéká z kádě široký proud roztavené skloviny, která se vytahuje mezi válci. U
zrcadlového skla se navíc provádí leštění, protože plocha musí být dokonale
hladká. Sklo lité spojuje vlastnosti leštěného skla a nízké výrobní náklady
plochého okenního skla- roztavená sklovina se lije na hladinu cínové lázně, čímž
získá skleněná tabule dokonale rovnou a neporušenou plochu, odpovídající
hladině roztaveného kovu. Skleněná vlákna, používaná na výrobu nehořlavých
textilních izolantů a tkanin, vznikají protažením roztavené skloviny přes trysky.
Prudkým vyfukováním roztaveného skla pomocí trysek vznikají ještě jemnější
vlákna tvořící skelnou vatu (vlnu). Skelná vata je dobrý materiál do tepelných a
zvukových izolací. Na výrobu ochranných skel do aut se využívá tvrzené sklo
(po lisování prudce ochlazeno vháněním chladného vzduchu, proto se po nárazu
rozbije na malé kousíčky), teď se ale stále častěji využívá tzv. vrstvené sklo. To
je tvořeno dvěma skleněnými listy slepenými jemnou vrstvou plastické hmoty.
Plastická hmota udrží sklo při nárazu, takže se nerozsype na malé kousky. Tato
skla jsou odmrazována pomocí neviditelných elektrických odporů přidaných do
plastu. Další modifikací skla jsou optická vlákna vyrobená z dokonale čistého
skla speciální úpravou, která umožňuje vedení světla. Množství těchto vláken
tvoří světlovody, umožňující přenos informací po kabelové síti pomocí
světelného záření.
Přidáváním různých přísad ke křemeni můžeme vyrobit skla odlišných
vlastností. Křišťál je sklo s přísadou olova. Vyrábějí se z něho např. lustry a
vzácné stolní servisy. Odolné vůči chemikáliím je sklo obsahující kyselinu
boritou- tzv. neutrální borité sklo. Prudké změny teplot snáší pyrexové sklo.
Vysokým teplotám nejlépe odolává křemenné sklo vyráběné z čistého křemene.
Přidáním malých množství oxidů, které tvoří barevné křemičitany, získáme skla
barevná- např. přidáním oxidu kobaltnatého sklo modré, oxidu chromitého nebo
měďnatého sklo zelené, oxidu měďného sklo červené, větší množství
křemičitanu železnatého barví sklo černě, v malém množství špinavě zeleně.
Zvláště silně barví oxid železnato-železitý- samotné trojmocné železo barví
mnohem slaběji (žlutozeleně až hnědožlutě). Zbarvení způsobené přítomností
malých množství oxidu železnatého se dá odstranit, přidáme-li k tavenině skla
burel, který tvoří fialový křemičitan manganitý, zbarvený doplňkově ke
žlutozelenému křemičitanu železitému. S velkým množstvím oxidu železitého
dává burel naopak hnědou barvu. Do brýlových skel se přidávají přísady citlivé
na světlo, s rostoucí intenzitou světla skla úměrně tmavnou. Uhlík obsahuje tzv.
kouřové sklo, které pohlcuje část světla.
Vlastnosti skla lze měnit i úpravami při nichž se nezmění jeho složení. Jedním
ze způsobů je stříbření- nanesením kovové vrstvy na skleněnou tabuli získáme
zrcadlo. Polopropustné zrcadlo (z jedné strany zrcadlo, z druhé průhledné sklo)
vznikne pokud je vrstva kovu pokrývající plochu skla velmi jemná.
Tvrzení nebo kalení skla je tepelné zpracování skla zpětinásobující jeho
odolnost. Různými tepelnými úpravami můžeme změnit vlastnosti skla tak, že
ztratí svůj ,,skelný stav" a získá částečnou krystalickou strukturu. To platí o
pyroceramu, neprůhledném materiálu, který se lisuje stejně snadno jako sklo, ale
je mnohem tvrdší a odolnější.
Sklářství má v Českých zemích dlouholetou tradici. Počátky sklářství v
Lužických horách spadají podle současných výzkumů do poloviny třináctého
století. Prvním, kdo začal sklářství v prostoru Lužických hor podporovat a
patrně je sem i přivedl, byl zřejmě mocný rod Ronovců, později jejich větev
Berkové z Lipé (Dubé). Většina dosud nalezených či předpokládaných skláren
se totiž nalézala v prostoru, který v příslušné době byl nebo se právě stal jejich
majetkem. Původ samotných sklářů a huťmistů z nejstaršího období neznáme.
Ví se pouze, že byli obdařeni řadou výsad (těžba dřeva, lov apod.), za což
odváděli majitelům pozemků náležité naturálie v podobě svých výrobků. Zatím
nejstarší nalezené stanoviště sklářské hutě v Lužických horách je poblíž dnešní
samoty Nová Huť.
Erb Berků z Dubé Archeologický výzkum středověké sklářské hutě
JJ,ale kromě Fáničanů už prý i Egypťané... ale bylo zakalené a neprůhledné.Ale stejně.